Je mi skoro čtyřicet a mám pocit, že jsem vlastně ničeho nedosáhla. Můj život se točí kolem ranního vstávání do práce, která nemá smysl. Kde jsem celý den obklopena lidmi, kteří hnijí ve své marnosti stejně jako v ní hniji já.
Osm hodin každý den slyším z jejich úst jen výmluvy, zmar a stížnosti na to, jak je vlastně všechno strašně těžké a jak se máme všichni mizerně.
Souhlasím s nimi, ale vlastně jimi pohrdám. Pohrdám jimi tak moc, že se mi příčí na ně jen pohledět. Natož s nimi spolupracovat.
Pondělí až pátek. Někdy i víkendy. O čem to vlastně je? Něco uvnitř mne chce víc. Chce si žít jak bohyně, obklopená luxusem a krásou.
Jenže, někdy je ten největší luxus čerstvě utržené rajče ze stonku, které jsem si od jara hýčkala na parapetu. Někdy je to voňavá koupel, jindy nové květiny do našeho velkého květinového záhonu. Jindy je to sklenice vína, ranní rosa na trávě a nebo nebe plné hvězd.
Kdo z nás měl někdy podobné pocity? Jednou, dvakrát, častěji, nebo vlastně pořád. Pocit, že nic nemá smysl, všechno je zmar a pěkných věcí na světě už moc nezbývá.
Kdo z nás zabořil hlavu do polštářů a promočil ho na matraci? A kdo z nás si vzpomene, co bylo vlastně tím důvodem?
Kdo z nás se ho pokusil utopil ve sklenici (lahvích) vína?
Řeknu vám to asi takto. Kdekdo. Ač bych ukázala na kohokoliv, každý v sobě tyto pocity má. Někdo akorát hlouběji, někdo více na povrchu. A někoho to nenechá každý den ani spát.
Někdo usíná s přáním lepšího rána, někdo ať se už neprobudí. Všechny něco sžírá. Nejhorší však je, že se to vlastně společností nese jako normálnost. Prostě jednou jsi dole, jednou nahoře. Každý den není posvícení. Občas je to prostě horší no. Ne každý se narodil tak dobře jako ty. Za to může ta doba. Doba je zlá a bude to už jen horší. Dosaďte si svůj evergreen, který jste třeba slýchávali od svých babiček a dědečků, pak rodičů, a nakonec ho slyšíte i z vlastních úst. Nedej Bože z úst vlastních dětí.
Teď ruku na srdce a buďte v odpovědi upřímní.
Kdo z vás se umí poslouchat? Kdo z vás, kteří teď čtete tato slova, se někdy skutečně poslouchal? Slyšeli jste, co vám vychází z úst? Co o sobě zcela bez obalu říkáte? Jací jste hrozní, tlustí, hloupí, jak vás nikdo nemá rád?
Upřímně, moc vás nebude. Nikdo vás to neučil, nikdo vás ani neučil si věřit a chtít pro sebe to nejlepší.
Je fajn ale vědět, že lidi, kteří vás slyší a vnímají, na tomhle světě jsou. Lidi, kteří vám podají širší kontext a nadhled, který potřebujete proto, abyste překročili vlastní stíny. A mezi tyto lidi patříme i my. Tak vystupte ze své komfortní zóny, seberte odvahu a dejte nám vědět.
My se s tím „párat“ nebudeme.